Improvozovna, Amazonie, Gerta a Čarokraj

Jsou divadelní žně ☻. Takže jsem naprosto spokojená. Navíc se mi zdá, že přestávám připomínat upíří nevěst(k)u. A taky jsem dostala opožděný dárek k Vánocům, který mě opravdu dost potěšil a moje výplatní páska vypadá líp než loni. A hlavně jsem našla ztracenou náušnici a odhalila původ přezdívky mého šéfa. A teď zpátky k divadlu. Byla jsem na dvou premiérách, jedné opeře a jednom počinu pro pár herců a jejich talent k improvizaci. Taky jsem zjistila, že magistři umění to nemají vůbec jednoduché (což ale díky mladšímu bratříčkovi vím vlastně už dlouho ☻) a kvůli jednomu představení jsem jednu noc hodně špatně spala. 

Improvozovna 

Improvozovna

Musím se pochlubit. Improvizace mi docela jde. Hlavně jsem ji využívala u zkoušek a pohovorů. Teď se k ní nejčastěji uchyluji při setkání se strážníky Městské policie, zejména tehdy, potřebuju-li, aby mi na kole nepřekážela botička. Ale vybafněte na mě, ať zahraju těhotného muže na poušti, který shání hypotéku … a jsem nahraná. A zrovna takové téma diváci vymysleli pro herce v rámci Improvozovny. Jedná se o cyklus improvizačních večerů, kdy pětice herců brněnských divadel podle návrhů publika vytváří scénky. Některé scénky se podaří lépe a jiné zase tolik ne, ale kouzlo toho všeho je prostě v tom, že je to pokaždé jiné a hlavně spontánní. Navíc bylo vidět, že je to opravdu bavilo a že si to užívali, což se přenášelo i na nás v publiku. I když některé návrhy diváků byly dost bizardní (viz příklad výše), většinou z toho nakonec vzniklo něco opravdu vtipného. Navíc na takové představení může jít člověk opakovaně, protože je to pokaždé jiné. 
Facts: „Improvozovna“; Národní divadlo Brno (Divadlo Reduta), 2014; autor a režie: herci Národního divadla v Brně a spol.

Amazonie

Amazonie

„Co je to za stát, v kterým člověk jako já má problém splácet půjčku? Vždyť jsem magistr umění! Umění!“ To, že to nemají magistři umění v životě a v práci jednoduché, to jsem tak nějak tušila. Ale že to může být až takhle vtipné, to jsem tedy netušila ☻. Polský autor asi věděl dobře, o čem píše. Mladá dvojice absolventů polské verze DAMU má trochu rozdílný pohled na to, jak se zapojit do dospěláckého života, kde se platí účty a splácí hypotéky. Zatímco ona se kvůli splátce rozhodně vzít roli v seriálu s poněkud absurdním dějem a řeší, jestli ukázat prsa nebo ne, on chce dělat to pravé umění a účty pomáhá splácet tak, že chodí po městě převlečený za chodící půllitr. Celé to vlastně nebylo o tom, jestli je jedna nebo druhá verze lepší a autentičtější a pravější, o tom, jestli ten, kdo hraje v seriálu, je zaprodanec a ten, kdo hraje divadlo, kterému ani sám nerozumí, je naopak umělec, jelikož od autora to schytávají obě strany, ale asi hlavně o tom, že naše představy a sny vždy narazí na realitu a to, o čem jsme jako studenti ne jen umění snili, nemusí mít v dospěláckém životě stejně zářivé barvy. 

Facts: „Amazonie“; Buranteatr, 2011; autor: Michal Walczak, režie: Mikoláš Tyc

Vyhnání Gerty Schnirch

Gerta

„Modlit jsem se přestala už dávno. Na Boha už nevěřím. Opustil mě.“ Jsem rozená Pražanda, ale o tom, že po válce došlo k odsunu Němců z území Československa, samozřejmě vím, stejně jako o tom, že v Brně byla poměrně početná německá menšina. Ale o tzv. Pohořelickém pochodu jsem neměla až do vydání knihy Kateřiny Tučkové ponětí. Což přiznávám s určitým zahanbením. Inscenace Ha Divadla je skvěle udělaná, úžasně zahraná a atmosférou až mrazivá. Scéna uprostřed, diváci kolem jen v pár řadách, herci přeskakující z role do role s obdivuhodnou přesvědčivostí, výrazný hudební doprovod a práce se světlem a stíny dotvářejí příběh, který vypráví o jedinci a o tom, jak jeho život ovlivňují dějiny a zvraty doby, aniž by on sám měl možnost jakkoli se tomu bránit. Gerta Schnirch není nijak zvlášť sympatická postava, ale její hořkost vychází ze zkušenosti. Když pak na konci příběhu její dcera říká, že Gerta vlastně žila docela smutný, osamělý a tak trochu zbytečný život, je to až bolestivě výstižné. Ano, tohle je to divadlo, po kterém se mi moc dobře nespalo. 

Facts: „Vyhnání Gerty Schnirch“; Ha Divadlo, 2014; autor: Kateřina Tučková, režie: Marián Amsler  

Čarokraj 

Čarokraj

„Jen jednou za padesát let, se otevře náš svět. Kde vládne řád, kde vládne čest.“ Na tento počin bratří Formanů a Marko Ivanoviče jsem se strašně moc těšila. Slyšela jsem na to jen samou chválu, a když mě byl nabídnut lupen na premiéru na naprosto nejlepší místa, tak si asi umíte představit mé nadšení. Těšila jsem se tak moc, že jsem dokonce byla dva týdny před premiérou na workshopu. Oper, které by měly žijícího autora, se u nás moc nehraje, navíc většina oper, která je k vidění, jsou klasika a málokterá opera je hravá, respektive většina klasických kusů se prostě bere moc vážně. Já nejsem až tak veliký fanda opery, ale tohle bylo něco úplně jiného. Čarokraj je prý hlavně pro děti, ale podle mě je i pro hravé dospěláky, co mají rádi pohádky a humor. Což já jsem. Mělo to krásnou atmosféru, úžasnou scénu a kostýmy, hravou hudbu včetně muzikálového čísla a pak hlavně milý příběh, kde nechyběl vtip. Což je něco, co se u oper zase až tak často nevidí, respektive neslyší. Takže to určitě doporučuji vidět a slyšet ☻.

Facts: „Čarokraj“; Národní divadlo Brno (Janáčkovo divadlo), 2013; autor: Marko Ivanovič, libreto: Petr Forman, Radek Malý, Ivan Arsenjev, režie: Petr Forman