Mám líné období.
Nevím přesně čím to je, jelikož květen je takový ten krásný jarní měsíc, kdy
mám chuť procházet se venku, setkávat se s lidmi, grilovat na zahradě a líbat
se pod rozkvetlou třešní ☻, ale jsem jak tuleň na sluníčku. Možná to trochu způsobuje
skutečnost, že v práci mi absentuje po celý květen šéf, který by mi zadával
práci. Paradox trochu je to, že se mi na ni lépe soustředí a jde mi překvapivě
dobře od ruky. Ale pak už se mi nic moc nechce dělat. Což vysvětluje tuhle třítýdenní
pomlku tady na blogu. Nebylo tak nějak o čem psát, jelikož jsem se ven za
kulturou moc často nevydávala, nic zajímavého nepodnikala (alespoň nic, o čem
tu můžu psát ☻), nic moudrého mě nenapadalo a pekla jsem jen to, co už jsem
zdokumentovala. Tedy za zmínku může stát snad jen to, že na konci dubna jsem byla
na taneční soutěži Světlo orientu, nicméně naše
umístění už za zmínku nestojí (poslední jsme sice nebyli, ale na vítěze jsme
mávali z velké dálky ☻). Soutěže pro mě mimochodem opravdu nejsou.
Zajímavá věc ale rozhodně byla Noc kostelů.
Prošli jsme skoro všechny v okolí a bylo to fajn. Celá tahle akce je
výborný nápad a některé z kostelů mají opravdu zajímavý program. Někde se
rozdávaly i malé dobroty, takže pro ateistu jako já ta nejlepší motivace ☻. A
co jsem v květnu viděla? Tedy kromě všech možných filmů na netu?
Ostře sledované vlaky
 |
|
|
„Víte co jsou to Češi? Smějící se bestie!“ Knižní
podobu Ostře sledovaných vlaků jsem četla před mnoha a mnoha lety, snad někdy v prvním
ročníku na gymplu, i když tu filmovou, se slavnou scénou razítkování zadečku
krásné slečny výpravčí, jsem viděla naposledy loni. Divadelní hra byla nastudována
jako pocta Bohumilu Hrabalovi a drží se více knihy, než oscarového filmu. Moc
se mi líbila scéna, která v sobě zahrnovala nádraží, kancelář, čekárnu i
pokoj hlavního hrdiny. Doprovázely ji jak hudební vložky, tak digitální
projekce, což bylo povedené. Herecky byl zádrhel jenom v hlavním představiteli,
respektive v jeho dikci. Michala Daleckého mám ráda, zejména když účinkuje
v Improvozovně, a myslím, že fyzicky se do role hodil, ale jeho projev byl
pro vážnější téma trochu strojený a ne úplně přirozený. Hlavně to bylo znát v monolozích.
Stejně jako kniha je i hra vtipná, ale takovým tím smutnějším způsobem („Inspektorská zahrádka je v prdeli!“), který je
typicky hrabalovský. Celkově bych hru hodnotila pozitivně, přestože chvílemi
jsem ztrácela pozornost.
Facts: „Ostře
sledované vlaky“; Mahenovo divadlo, 2014; autor: Bohumil Hrabal, režie: Ivo
Krobot
Loupežníci
 |
|
|
„Ten, kdo nemá z ničeho strach, má stejně velkou moc
jako ten, kterého se všichni bojí.“ Bratři, krev, Tarantino, cigarety, otcovrah,
výčitky, pistole. Dva bratři soupeřící o lásku svého otce i přítelkyni z dětství.
Jeden se stane „loupežníkem“ a spolu s pár kumpány (kteří by se mohli z fleku
přidat k Reservoir Dogs) se ukryje v lese. Chtějí trestat zlo a pomáhat
spravedlnosti, nicméně jsou vlastně těmi, kdo zlo páchají. Jeho bratra zatím
ničí, že jejich otec stále upřednostňuje nepřítomného bratra před ním, což ho
nakonec vede k činu, který se neodpouští. A pak dojde na zúčtování. Zpracování
bylo rozhodně ojedinělé. Scénu vlastně tvořily jen zavěšené černé boxovací
pytle a povedené světelné efekty. Kostýmy byly jednoduché a jak vystřižené z Tarantinových
filmů, „loupežníci“ v kvádrech a bílých košilích, ostatní v saténu (bratr
silně připomínal majitele striptýzového baru ☻). Co mě ale opravdu zaujalo, byl
živý hudební doprovod – punková kytarová sóla. Ale nebylo to rušivé, prostě to
dohromady pěkně klapalo.
Facts: „Loupežníci“;
Divadlo Reduta, 2014; autor: Friedrich Schiller, režie: Thomas Zielinski
Rozbitý džbán
 |
|
|
„K pádu někdy stačí, abys měl dvě nohy…“ Poslední
představení v rámci studentských úterků a kromě Černé labutě asi jediná trochu
komediální hra. Vlastně je to komedie od začátku do konce, ale nemá ten prvoplánový
humor, jehož příznivkyní zrovna nejsem. Je v něm právě ten humor, který
mám ráda - ukrytý v dialozích a nespoléhající se na fyzickou pantomimu.
Příběh soudce, který se ráno probudí potlučený ve své posteli. Bez paruky. Jako
na potvoru přijede kontrola a soudce musí pod jejich dozorem projednat případ,
v rámci něhož žalobkyně hodlá ztrestat toho, kdo jí v noci rozbil
vzácný džbán, když se pokoušel pokoutně opustit pokoj její dcery. Má za to, že viníkem
je dceřin snoubenec, ale soudce moc dobře ví, že viníkem je on sám. A snaží se
z toho dostat. Trochu mi trvalo se do hry ponořit, ale pak se děj i dialogy
hezky rozjely. Jediná opravdu zarážející a pro mě i opravdu nepříjemně rušivá
věc, byly pěvecké vložky, které asi navíc byly v holandštině. Jejich
začlenění do hry jsem moc nepochopila. Celkově to ale byl hezký závěr
studentských úterků.
Facts: „Rozbitý
džbán“; Mahenovo divadlo, 2015; autor: Heinrich von Kleist, režie: Martin
Františák
Dvojník
 |
|
|
„Všiml sis na něm něčeho zvláštního? Nepřipomínal Ti
někoho?“ „Koho jako?“ „Mě.“ Filmový klub má jednu velkou výhodu. Donutí
mě jít i na filmy, které by jinak úplně unikly mé pozornosti. Nebo bych na ně
prostě neměla odvahu. Dvojník je přesně takový druh filmu. Je totiž trochu
podivný, ale zábavný. Děj vychází z Dostojevského novely stejného jména,
ale je zasazen do zcela jedinečně vypadajícího světa, který mi ze všeho nejvíc
připomínal reálný socialismus, respektive socialistickou továrnu, kde navíc
nikdy nesvítí přírodní světlo. Simon James je ušlápnutý a zcela přehlédnutelný
mladík, který nemá žádné přátele a stará se o nemocnou matku („Vím, jaké to je cítit se ztracený, osamělý a neviditelný“
je věta, která ho zcela vystihuje). Jednou se v práci objeví jeho tělesná
kopie James Simon, který je jeho charakterový opak. Zatímco Simona si nikdo
nepamatuje, Jamese každý miluje. A oba mají zájem o stejnou dívku. I když je
vizuální stránka zajímavá, jsou to herecké výkony, které film charakterizují
(především skvělý Jesse Eisenberg). Nebudu předstírat, že jsme pochopili konec,
tedy každý jsme to pochopili jinak, ale to bylo to kouzlo. Za mě 75%.
Facts:
„The Double“; Velká Británie, 203; režie Richard Ayoade
Žádné komentáře:
Okomentovat
Díky za všechny komentáře ♥