Dámský večer s kinky fuckery

Píšu tu často o filmech. Ráda chodím na pohybující se obrázky do kina a většinou si vyberu dobře. Ani tentokrát jsem si nevybrala špatně, i když tomu je možná těžké uvěřit. Kulturní zážitky se prý mají sdílet s ostatními, s čímž naprosto souhlasím. Jen bych dodala, že u některých je to i otázka „přežití“. A vůbec toho, že se na nějaký vydáte. U filmu o padesáti odstínech špatné literární předlohy a ještě horšího scénáře to platí dvojnásobně. Takže tohle je dnešní recenze a je na ní zajímavé hlavně to, že je jak říkají realitní agenti „zcela exkluzivní“. Protože je jenom o jednom filmu, opravdu zábavné komedii 😄.

Padesát odstínů temnoty 

„Kinky fuckery.“ Pravděpodobně nejvtipnější podtitul valentýnského hitu překvapivě pochází z filmu samotného. Kinky fuckery tímto vejde do dějin. Celé se to seběhlo takhle. Poté, co jsem loni po zhlédnutí prvního dílu trilogie (pro mě samotnou bylo překvapení už to, že to má vůbec více dílů) došla k závěru, že erotický film dneska nejspíš znamená posílání emailů a vyjednávání smluvních podmínek stran toho, zda se budou používat anální hračky nebo ne, rozhodla jsem se letos nic neriskovat a zorganizovat k tomu malou ladies party, protože ve veselé společnosti jednomu otupí smysly. A každý, kdo mě a moje kamarádky aspoň trochu zná, ví, že se tím hlavně myslí někde si posedět a hezky se nadlábnout 😋. Minule jsem byla k filmu poměrně shovívavá, protože to prostě byl takový neškodný rádoby erotický bonbónek o dvou dosti nereálných lidech (zde). Druhé díly to nemají jednoduché. Finále je daleko, na závěrečné drama je brzy, hrdiny už známe, takže není moc co představovat, ale nějak se ty dvě hodiny musí zaplnit. Nemá cenu rozepisovat, že scénář tentokrát asi psal někdo, kdo o psaní scénářů ví asi tolik, co já o černých dírách. Teoreticky vím, o co jde, ale prakticky se pohybuji v úplně jiném oboru. Scénáristé si nedělali hlavu s tím, že by příběh měl mít nějaké zvraty, ale o to zase až tak nešlo, protože Christian Grey trochu zarostl a vůbec nevypadal špatně. Zejména tehdy, když cvičil jen v teplákách nebo se sprchoval 😍. Ani kamera, ani výprava, ani soundtrack složený z popových pecek filmu ostudu nedělaly. To jen ten scénář, v rámci něhož jinak podle mého nadaní a sympatičtí herci měli co dělat, aby neobraceli oči v sloup. Takže moje dojmy a postřehy.

Anastázie (mnou familiárně nazývaná Stázička) je nevyspělé velké dítě, které poté, co s pláčem zjistí, že největší perverznost ve světě BDSM je plácání po zadku, dramaticky odejde z života svého největšího fanouška, který jak se zdá vlastní půlku Manhattanu, s tím, že ona na tohle není a koupit se tedy rozhodně nedá, aby ji následně udolala kytice růží, nový lapťop a úplně cool smartphone od Applu, a ona přicupitala zpátky. Ale jinak holka taky chodí do práce, kde čte knížky. Sice byla po tom výprasku z minula trochu naštvaná, že tohle tedy jako ne, ale někdy přeci jenom asi jo, takže … je to holka zvídavá 😏.

Sebastian má problémy. A upřímně řečeno to, že ujíždí na BDSM praktikách, je ten nejmenší problém ze všech, jestli vůbec něco takového je problém nebo cosi, co by se mělo „léčit“, protože pravdou je, že vykazuje spousty znepokojujících rysů psychopatické osobnosti. Protože je tak trochu stalker, tak trochu rád ovládá lidi, má problémy s dominancí, kontrolou a žárlivostí, a k smrti rád si o všem promluví, ale až POZDĚJI a nejlépe při nějakém jídle. „Probereme to později u večeře.“ Ale je to vlastně docela romantický, vždyť to všechno dělá z lásky, ne snad? 😢 Také má na všechno lidi, což mu závidím. Od těch, co mu doma uklízí jeho BDSM komůrku, přes ty, co jeho jménem kupují letecké společnosti, až k těm, co zakopávají mrtvoly nápadníků jeho vyvolené v Mohavské poušti. „Moji lidé se o to postarají.“ Také je trochu znepokojující skutečnost, že si po těle kreslí mapy, aby jeho milá poznala, kde se ho může dotknout bez toho, aby ji neskočil po krku. Kdyby někoho zajímal můj názor, řekla bych, že už dávno měl zajít k nějakému psychologovi. ⏬ (hard truth)

Ve filmu jsou tři „zloduši“, ale ani jeden nestráví na plátně víc jak pět minut. A jejich zápletky se vyřeší mimo plátno za pár sekund. Ostatně Christian má na to lidi, takže se tomu vlastně divit nemám, ale jinak se tomu říká "scénaristická lenost".

A erotické scény. Jsou tam, ne že ne. Hlavní protagonisté sice nevykazovali žádnou vzájemnou chemii budícího se erotického dusna, spíš budili dojem jako friends with benefits, ale ujali se toho s odhodláním. Všechny scény měly docela podobný průběh, kdy většinou ona byla nahá a on oblečený. Jeden z nich přišel s nějakou BDSM hračkou, při pohledu na níž mě napadaly naprosto příšerné věci (a určitě jsem nebyla sama – „To jsou skřipce na bradavky.“), aby následně Christian uvedenou věcičku použil tím nejnevinnějším způsobem, respektive svou milou té věcičky v podstatě hned vzápětí zbavil, protože jí stačí předehra tak na 15 sekund, a dojeli to naprosto klasickým způsobem. Každý druhý nezávislý snímek má víc odvážných scén, než spolu spáchali tihle dva.

Takhle to zní, že to byla blbost a špatný film, ale ve skutečnosti to sice byla veliká blbost a velice špatný film, ale v důsledku toho všeho opravdu zábava, byť si troufám tvrdit, že to vůbec nebylo úmyslem jeho autorů. Já se nasmála, a ještě jsem zjistila, že moje představivost je znepokojivě barvitější než ta autorčina. Nebo vlastně raději vůbec nechci nic o představivosti autorky vědět.

Facts: „Fifty Shades Darker“; USA, 2017; režie James Foley 

Zdroj: zde